Blog

Velkou popularitu dal viruální realitě (VR) film Trávníkář (1992), ikdyž tak jak byla VR v tomto filmu zobrazena, tak i v dnešním světě je utopií, třeba z hlediska grafiky. Pak zájem o tuto technologii upadl a znovu ho vzkřísil film Matrix (1999) a od té doby se stálé posouvá vpřed.

Abychom mohli zažít virtuální realitu, je potřeba vlastnit specializované brýle a popřípadě rukavice (ty pro simulaci hmatových smyslů). Brýle zobrazují do každého oka obraz každé scény z jiného úhlu, čímž vzniká věrohodný trojrozměrný obraz (tak to vnímá náš mozek). Posledním systémem využívající virtuální realitu jsou VR brýle, používající obrazovku chytrého telefonu namísto dříve používaného integrovaného LCD displeje.
Brýle pro virtuální realitu byly pro hraní her vydány již na počátku 90. let. Ale až po dlouhých letech začal tento systém prorážet mezi samotné uživatele, i když zatím jen pomalu. Zhruba jeden rok jsou tyto headsety na trhu a dle statistiky serveru Statista si nejpopulárnější helmu koupily zhruba 3 miliony lidí.  Dnes asi nejznámějším headsetem pro VR jsou Oculus Rift a HTC Vive (oboje pro počítač), pro playstation jde o PlayStation VR.
Nutno podotknout, že virtuální realita není stavěná pro hraní na kancelářských počítačích, nebo notebookách.  Je potřeba mít opravdu výkonný hardware. Virtuální realita nebude v budoucnu jen o samotném hraní her, naopak se bude dostávat i do dalších odvětví, jako třeba modelářství, sochařství, nebo malování v 3D. A co třeba takové sledování zpravodajství, nebo sportovních přenosů? Asi každý fanoušek fotbalu by byl unesený tím, že sedí přímo na stadionu, kde se hraje třeba finále Ligy mistrů (a přitom by seděl doma v obýváku).

Je tu ještě pár problémů, protože lidské oko se opravdu nedá jen tak snadno ošálit, aby tomu tak bylo, musely by headsety nabízet rozlišení 16K (na každé oko 8K) a tak daleko zatím ještě nejsme. Ale s přibývajícím časem se tomuto číslu budeme blížit a bude se tím snižovat viditelnost rastru v obrazu, což je jeden z hlavních „problémů“ současné virtuální reality.  V případě, že se do hry zaberete, úplně to nevadí, navíc třeba v tmavých scénách, ale dojem to prostě trošku kazí.

Velkou popularitu dal viruální realitě (VR) film Trávníkář (1992), ikdyž tak jak byla VR v tomto filmu zobrazena, tak i v dnešním světě je utopií, třeba z hlediska grafiky. Pak zájem o tuto technologii upadl a znovu ho vzkřísil film Matrix (1999) a od té doby se stálé posouvá vpřed.

Abychom mohli zažít virtuální realitu, je potřeba vlastnit specializované brýle a popřípadě rukavice (ty pro simulaci hmatových smyslů). Brýle zobrazují do každého oka obraz každé scény z jiného úhlu, čímž vzniká věrohodný trojrozměrný obraz (tak to vnímá náš mozek). Posledním systémem využívající virtuální realitu jsou VR brýle, používající obrazovku chytrého telefonu namísto dříve používaného integrovaného LCD displeje.
Brýle pro virtuální realitu byly pro hraní her vydány již na počátku 90. let. Ale až po dlouhých letech začal tento systém prorážet mezi samotné uživatele, i když zatím jen pomalu. Zhruba jeden rok jsou tyto headsety na trhu a dle statistiky serveru Statista si nejpopulárnější helmu koupily zhruba 3 miliony lidí.  Dnes asi nejznámějším headsetem pro VR jsou Oculus Rift a HTC Vive (oboje pro počítač), pro playstation jde o PlayStation VR.
Nutno podotknout, že virtuální realita není stavěná pro hraní na kancelářských počítačích, nebo notebookách.  Je potřeba mít opravdu výkonný hardware. Virtuální realita nebude v budoucnu jen o samotném hraní her, naopak se bude dostávat i do dalších odvětví, jako třeba modelářství, sochařství, nebo malování v 3D. A co třeba takové sledování zpravodajství, nebo sportovních přenosů? Asi každý fanoušek fotbalu by byl unesený tím, že sedí přímo na stadionu, kde se hraje třeba finále Ligy mistrů (a přitom by seděl doma v obýváku).

Je tu ještě pár problémů, protože lidské oko se opravdu nedá jen tak snadno ošálit, aby tomu tak bylo, musely by headsety nabízet rozlišení 16K (na každé oko 8K) a tak daleko zatím ještě nejsme. Ale s přibývajícím časem se tomuto číslu budeme blížit a bude se tím snižovat viditelnost rastru v obrazu, což je jeden z hlavních „problémů“ současné virtuální reality.  V případě, že se do hry zaberete, úplně to nevadí, navíc třeba v tmavých scénách, ale dojem to prostě trošku kazí.

Zavést řeč s cizími lidmi může být pro někoho problém, zvláště pro toho, kdo prostě jen tak někomu nevěří. Ovšem pro jiného to je zábavné. Někdo nestojí o to, jet sám na dovolenou nebo se jen tak někam rozjet bez konkrétního cíle. A mnoho jiných se zase těší, že se seznámí s novými lidmi a dozví se mnoho zajímavého.

 
MŮŽE ZA TO VÝCHOVA
Naše rodiče o nás měli strach. Aby nám někdo neublížil, někam neodvedl, něco špatného neřekl. A tak vlivem výchovy získáváme pocit, že cizí lidé jsou nebezpeční, že se s nimi nikdy jen tak nemáme dávat do řeči, protože nevíme, jaký je jejichzáměr. Máme to prostě vžité a přetrvává to až do dospělosti. Nechováme se přátelsky k lidem, které neznáme. I když určitá míra obezřetnosti je vždy třeba, přece jen si tak zavíráme vrátka před  možností mnoha dalších seznámení a případných přátelství, o zábavu a radost s nimi spojenou.

 
O CO VŠECHNO SE PŘIPRAVUJEME
Zájem o druhé lidi by měl být přirozenou součástí našeho života. Nakonec i uzavření introventi si vytváří určitým způsobem své vztahy, protože nikdo nechce zůstat a žít sám. Komunikace s neznámými lidmi může začít třeba jen v čekárně u lékaře, ve vlaku, při venčení psa nebo i ve výtahu. Takový nezávazný rozhovor je vlastně určitým druhem zábavy, za kterou se však skrývá mnoho poznání. Poznání cizích příběhů, kdy můžeme zjistit, že máme vlastně s druhým něco společného.

 
UMĚT PROJEVIT ZÁJEM
Není to žádná vlezlost pochválit druhému třeba oblečení nebo si s ním začít povídat o tom, co nás v okolí zaujalo. Spíše jde o to, poznat tu pravou atmosféru, mít určitou intuici, i když zrovna neovládáme umění mluvit o ničem. Při takovém klábosení často můžeme přijít na to, že není tak těžké se někomu cizímu otevřít, pobavit se, ale zároveň se i hodně poučit. Bavit se o nedůležitých věcech je zábavné a vlastně i důležité, neboť tak se navzájem nejvíce poznáme.

Zavést řeč s cizími lidmi může být pro někoho problém, zvláště pro toho, kdo prostě jen tak někomu nevěří. Ovšem pro jiného to je zábavné. Někdo nestojí o to, jet sám na dovolenou nebo se jen tak někam rozjet bez konkrétního cíle. A mnoho jiných se zase těší, že se seznámí s novými lidmi a dozví se mnoho zajímavého.

 
MŮŽE ZA TO VÝCHOVA
Naše rodiče o nás měli strach. Aby nám někdo neublížil, někam neodvedl, něco špatného neřekl. A tak vlivem výchovy získáváme pocit, že cizí lidé jsou nebezpeční, že se s nimi nikdy jen tak nemáme dávat do řeči, protože nevíme, jaký je jejichzáměr. Máme to prostě vžité a přetrvává to až do dospělosti. Nechováme se přátelsky k lidem, které neznáme. I když určitá míra obezřetnosti je vždy třeba, přece jen si tak zavíráme vrátka před  možností mnoha dalších seznámení a případných přátelství, o zábavu a radost s nimi spojenou.

 
O CO VŠECHNO SE PŘIPRAVUJEME
Zájem o druhé lidi by měl být přirozenou součástí našeho života. Nakonec i uzavření introventi si vytváří určitým způsobem své vztahy, protože nikdo nechce zůstat a žít sám. Komunikace s neznámými lidmi může začít třeba jen v čekárně u lékaře, ve vlaku, při venčení psa nebo i ve výtahu. Takový nezávazný rozhovor je vlastně určitým druhem zábavy, za kterou se však skrývá mnoho poznání. Poznání cizích příběhů, kdy můžeme zjistit, že máme vlastně s druhým něco společného.

 
UMĚT PROJEVIT ZÁJEM
Není to žádná vlezlost pochválit druhému třeba oblečení nebo si s ním začít povídat o tom, co nás v okolí zaujalo. Spíše jde o to, poznat tu pravou atmosféru, mít určitou intuici, i když zrovna neovládáme umění mluvit o ničem. Při takovém klábosení často můžeme přijít na to, že není tak těžké se někomu cizímu otevřít, pobavit se, ale zároveň se i hodně poučit. Bavit se o nedůležitých věcech je zábavné a vlastně i důležité, neboť tak se navzájem nejvíce poznáme.

Mezi bohatými a chudými prý v naší zemi není zase až tak velký rozdíl. Bylo mi to prezentováno, a to jako jednoznačně dobrá zpráva. Bylo shledáno jako potěšující, že potkáme-li u nás současně průměrného boháče a chudáka, neshledáme mezi nimi takový rozdíl, jaký je možno uvidět jinde.

Česká republika je zkrátka v Evropské unii právě tou zemí, v níž se příjmy jednotlivých kategorií lidí liší nejméně. Pětina nejbohatších našinců tak vydělává pouze 3,4násobek toho, co vydělává pětina nejchudších Čechů, zatímco v evropské osmadvacítce jde v průměru o pětinásobek.

Zároveň se prý můžeme pyšnit i nejnižší mírou chudoby a sociálního vyloučení, které prý u nás hrozí asi dvanácti procentům obyvatelstva. Což je opět daleko pozitivnější výsledek než v celé Evropské unii, kde je tímtéž ohroženo dvaadvacet procent obyvatelstva.

Tato nízká příjmová nerovnost, již zaznamenaly Evropská komise a Eurostat v roce 2017, u nás podle zprávy Evropské komise přetrvává dlouhodobě a od roku 2005 nedošlo v tomto ohledu k výraznějším změnám. Reálný disponibilní příjem různých příjmových skupin se v této době zvyšoval vcelku vyrovnaně, protože tržní příjmy před zdaněním a sociální transfery jsou poměrně rovnoměrně rozdělené, tedy jsme v tomto ohledu značně rovnostářským státem.

Toto rovnostářství pak u nás panuje nejen mezi lidmi v produktivním věku, ale i mezi spoluobčany ve věkové kategorii nad 65 let. Zde má pětina nejbohatších seniorů 2,4krát vyšší příjmy než pětina těch nejchudších a naši penzisté mají téměř veškeré příjmy výhradně z veřejného důchodového systému, jenž patří v Evropě rovněž k nejsolidárnějším.

Díky této nízké rozdílnosti se můžeme pochlubit soudržností a klidem ve společnosti, což je jednoznačný klad.

A jediné, co si prý v této oblasti můžeme vyčítat, je rozdíl mezi skupinami obyvatel a regiony, jenž roste. Praha a Brno se vzdalují chudšímu, méně produktivnímu, zadluženějšímu a nerovností mezi muži a ženami se vyznačujícímu venkovu, a ohrožení dětí chudobou je tím vyšší, oč nižší je vzdělání jejich rodičů.

V otázkách příjmové nerovnosti jsme na tom tedy nejlépe spolu se Slovinskem, předčíme Slovensko, Finsko, Maďarsko, Rakousko, Švédsko, Francii, Německo, Polsko a Řecko, o Bulharsku už ani nemluvě, co se příjmů seniorů týká, jsme na tom prý lépe než v Nizozemsku, Rakousku, Řecku nebo rekordním Portugalsku. Máme málo lidí ohrožených chudobou.

Ovšem je podle mne otázkou, máme-li být pyšní. Protože si vzpomeňte, jak jsme kdysi ono rovnostářství pranýřovali a chtěli, aby se měl každý tak, jak zasluhuje. A nezdá se mi, že by si naši lidé byli zase až tak podobní.

Mezi bohatými a chudými prý v naší zemi není zase až tak velký rozdíl. Bylo mi to prezentováno, a to jako jednoznačně dobrá zpráva. Bylo shledáno jako potěšující, že potkáme-li u nás současně průměrného boháče a chudáka, neshledáme mezi nimi takový rozdíl, jaký je možno uvidět jinde.

Česká republika je zkrátka v Evropské unii právě tou zemí, v níž se příjmy jednotlivých kategorií lidí liší nejméně. Pětina nejbohatších našinců tak vydělává pouze 3,4násobek toho, co vydělává pětina nejchudších Čechů, zatímco v evropské osmadvacítce jde v průměru o pětinásobek.

Zároveň se prý můžeme pyšnit i nejnižší mírou chudoby a sociálního vyloučení, které prý u nás hrozí asi dvanácti procentům obyvatelstva. Což je opět daleko pozitivnější výsledek než v celé Evropské unii, kde je tímtéž ohroženo dvaadvacet procent obyvatelstva.

Tato nízká příjmová nerovnost, již zaznamenaly Evropská komise a Eurostat v roce 2017, u nás podle zprávy Evropské komise přetrvává dlouhodobě a od roku 2005 nedošlo v tomto ohledu k výraznějším změnám. Reálný disponibilní příjem různých příjmových skupin se v této době zvyšoval vcelku vyrovnaně, protože tržní příjmy před zdaněním a sociální transfery jsou poměrně rovnoměrně rozdělené, tedy jsme v tomto ohledu značně rovnostářským státem.

Toto rovnostářství pak u nás panuje nejen mezi lidmi v produktivním věku, ale i mezi spoluobčany ve věkové kategorii nad 65 let. Zde má pětina nejbohatších seniorů 2,4krát vyšší příjmy než pětina těch nejchudších a naši penzisté mají téměř veškeré příjmy výhradně z veřejného důchodového systému, jenž patří v Evropě rovněž k nejsolidárnějším.

Díky této nízké rozdílnosti se můžeme pochlubit soudržností a klidem ve společnosti, což je jednoznačný klad.

A jediné, co si prý v této oblasti můžeme vyčítat, je rozdíl mezi skupinami obyvatel a regiony, jenž roste. Praha a Brno se vzdalují chudšímu, méně produktivnímu, zadluženějšímu a nerovností mezi muži a ženami se vyznačujícímu venkovu, a ohrožení dětí chudobou je tím vyšší, oč nižší je vzdělání jejich rodičů.

V otázkách příjmové nerovnosti jsme na tom tedy nejlépe spolu se Slovinskem, předčíme Slovensko, Finsko, Maďarsko, Rakousko, Švédsko, Francii, Německo, Polsko a Řecko, o Bulharsku už ani nemluvě, co se příjmů seniorů týká, jsme na tom prý lépe než v Nizozemsku, Rakousku, Řecku nebo rekordním Portugalsku. Máme málo lidí ohrožených chudobou.

Ovšem je podle mne otázkou, máme-li být pyšní. Protože si vzpomeňte, jak jsme kdysi ono rovnostářství pranýřovali a chtěli, aby se měl každý tak, jak zasluhuje. A nezdá se mi, že by si naši lidé byli zase až tak podobní.

Čeká vás cesta do zahraničí služebně, na výlet nebo na rodinnou dovolenou? Pokud nemáte na vaší dovolené zaplacené all inklusive, pak vás jistě čeká každodenní placení v obchodech, pekárnách, restauracích a dalších. Pak také vyvstává otázka, zda nákupy hradit hotově nebo bezhotovostním platebním stykem pomocí platební karty. V současnosti lidé více preferují placení kartou, nejspíš i vy na to budete v České republice zvyklí. Ale jak je tomu v zahraničí?

Už dávno jsou pryč doby, kdy jste se v cizině neobešli bez potřebné hotovosti a před odjezdem na vaši zahraniční cestu vás tak neminula cesta do směnárny a případně také sledování výhodného kurzu, tak aby vás vaše cesta do ciziny vyšla co nejlevněji. Vaše dovolená ale může proběhnout v naprostém pohodlí, pokud si s sebou vezmete svoji platební kartu a veškeré platby v obchodech a restauracích pak můžete pohodlně provádět bezhotovostně. Pak nemusíte výměnu peněz na zahraniční měnu vůbec řešit.

Platit kartou v zahraničí – výhodné či nikoliv?
Obáváte se toho, že placení kartou v zahraničí pro vás může být nevýhodné? Obáváte se vysokých poplatků, které vás pak mohou nepříjemně překvapit při kontrole stavu vašeho účtu po návratu z dovolené? Buďte bez obav, platit kartou v zahraničí je v současnosti nejen moderní a populární, ale také se vám to vyplatí.
Vyplatí se však dopředu si zjistit, zda v místě vaší cílové dovolenkové destinace v restauracích, hotelích a obchodech platební karty přijímají, případně, zda se v místě nacházejí bankomaty.

V současné době je to ale již téměř na všech místech samozřejmostí. Vyhnete se tak tomu, že vám v peněžence ke konci dovolené nezbydou peníze na pořízení různých dárků a drobností na památku. Platební karta se zkrátka stane vaším věrným společníkem na zahraničních cestách a dovolených.

Čeká vás cesta do zahraničí služebně, na výlet nebo na rodinnou dovolenou? Pokud nemáte na vaší dovolené zaplacené all inklusive, pak vás jistě čeká každodenní placení v obchodech, pekárnách, restauracích a dalších. Pak také vyvstává otázka, zda nákupy hradit hotově nebo bezhotovostním platebním stykem pomocí platební karty. V současnosti lidé více preferují placení kartou, nejspíš i vy na to budete v České republice zvyklí. Ale jak je tomu v zahraničí?

Už dávno jsou pryč doby, kdy jste se v cizině neobešli bez potřebné hotovosti a před odjezdem na vaši zahraniční cestu vás tak neminula cesta do směnárny a případně také sledování výhodného kurzu, tak aby vás vaše cesta do ciziny vyšla co nejlevněji. Vaše dovolená ale může proběhnout v naprostém pohodlí, pokud si s sebou vezmete svoji platební kartu a veškeré platby v obchodech a restauracích pak můžete pohodlně provádět bezhotovostně. Pak nemusíte výměnu peněz na zahraniční měnu vůbec řešit.

Platit kartou v zahraničí – výhodné či nikoliv?
Obáváte se toho, že placení kartou v zahraničí pro vás může být nevýhodné? Obáváte se vysokých poplatků, které vás pak mohou nepříjemně překvapit při kontrole stavu vašeho účtu po návratu z dovolené? Buďte bez obav, platit kartou v zahraničí je v současnosti nejen moderní a populární, ale také se vám to vyplatí.
Vyplatí se však dopředu si zjistit, zda v místě vaší cílové dovolenkové destinace v restauracích, hotelích a obchodech platební karty přijímají, případně, zda se v místě nacházejí bankomaty.

V současné době je to ale již téměř na všech místech samozřejmostí. Vyhnete se tak tomu, že vám v peněžence ke konci dovolené nezbydou peníze na pořízení různých dárků a drobností na památku. Platební karta se zkrátka stane vaším věrným společníkem na zahraničních cestách a dovolených.

První možností je se za divadlem prostě vypravit. Že jezdit stovky kilometrů, abyste viděli jedno divadelní představení, je nesmysl? Pojměte to jako celou dovolenou. Vyrazte na prodloužený víkend, prohlédněte si město, a večer jděte na představení. Není to sice ta nejlevnější varianta, ale život je příliš krátký na to, abyste si takovouto radost čas od času neudělali. Bojíte se, že nebudete rozumět? Mnoho představení se dnes již hraje s anglickými titulky, takže pokud anglicky alespoň trochu vládnete, neměli byste mít problém. Kromě toho, dobrý herec vás do děje vtáhne tak jako tak. A pokud vyrazíte na operu, máte vystaráno, ty se obvykle zpívají v originále.
 
Stává se ale, že vyrazit přímo na představení není možné. Buď je to proto, že divadlo je opravdu, opravdu daleko, nebo jsou lístky vyprodané na rok dopředu, nebo máte nějaký vlastní důvod. V takovém případě se nabízí přenos v kině. Ve snaze přitáhnout nové diváky si totiž v posledních letech mnoho promítacích sálů oblíbilo přenosy z divadelních představení. Koupíte si lístek do kina, usadíte se, a máte možnost sledovat přímý přenos z kusu, který se hraje tisíce kilometrů od vás. Výhody jsou nasnadě. V kině se na vás nikdo nebude divně koukat jen proto, že jste přišli v džínách a triku, klidně se u sledování můžete ládovat pop cornem a spát budete ve své vlastní posteli. Takže stačí najít nejbližší kino, které tuto možnost nabízí, a vyrazit.
 
Že to máte daleko i do multiplexu? Naštěstí pro vás, mnoho divadelních souborů pořádá zájezdové představení. Jistě, londýnský West End k vám do města asi nepřijede, ale mnoho ansámblů tráví část roku na cestách po menších štacích, a vy máte tak šanci užít si něco skvělého divadla. Chce to samo sebou mít oči na stopkách, protože bývá rychle vyprodáno, ale máte šanci užít si show pár metrů od vašeho domu, v důvěrně známém prostředí. 

První možností je se za divadlem prostě vypravit. Že jezdit stovky kilometrů, abyste viděli jedno divadelní představení, je nesmysl? Pojměte to jako celou dovolenou. Vyrazte na prodloužený víkend, prohlédněte si město, a večer jděte na představení. Není to sice ta nejlevnější varianta, ale život je příliš krátký na to, abyste si takovouto radost čas od času neudělali. Bojíte se, že nebudete rozumět? Mnoho představení se dnes již hraje s anglickými titulky, takže pokud anglicky alespoň trochu vládnete, neměli byste mít problém. Kromě toho, dobrý herec vás do děje vtáhne tak jako tak. A pokud vyrazíte na operu, máte vystaráno, ty se obvykle zpívají v originále.
 
Stává se ale, že vyrazit přímo na představení není možné. Buď je to proto, že divadlo je opravdu, opravdu daleko, nebo jsou lístky vyprodané na rok dopředu, nebo máte nějaký vlastní důvod. V takovém případě se nabízí přenos v kině. Ve snaze přitáhnout nové diváky si totiž v posledních letech mnoho promítacích sálů oblíbilo přenosy z divadelních představení. Koupíte si lístek do kina, usadíte se, a máte možnost sledovat přímý přenos z kusu, který se hraje tisíce kilometrů od vás. Výhody jsou nasnadě. V kině se na vás nikdo nebude divně koukat jen proto, že jste přišli v džínách a triku, klidně se u sledování můžete ládovat pop cornem a spát budete ve své vlastní posteli. Takže stačí najít nejbližší kino, které tuto možnost nabízí, a vyrazit.
 
Že to máte daleko i do multiplexu? Naštěstí pro vás, mnoho divadelních souborů pořádá zájezdové představení. Jistě, londýnský West End k vám do města asi nepřijede, ale mnoho ansámblů tráví část roku na cestách po menších štacích, a vy máte tak šanci užít si něco skvělého divadla. Chce to samo sebou mít oči na stopkách, protože bývá rychle vyprodáno, ale máte šanci užít si show pár metrů od vašeho domu, v důvěrně známém prostředí.