Blog

Pro děti má společná hra s rodiči velký a nedocenitelný význam. A nemyslí se tím pouze společné stavění lega nebo puzzle. Ještě něco je stejně důležité jako čtení nebo učení básniček. Odežeňte svoje děti od počítačových her, mnohem více jim prospěje, když si s nimi budete alespoň dvakrát týdně hrát deskové hry. Že se děti učí především hrou, to je známé, ale nejen to. Vy je můžete tímto způsobem připravit na školní výuku i mnohé životní situace.
 
Člověče, nezlob se!
Kdo by rád prohrával! Ovšem děti předškolního i školního věku, ty nesou prohru úplně nejhůře. Znamená to pro ně, že zklamaly na celé čáře a neuvědomují si, že příště třeba zase vyhrají. Když se stanou vítězi, vyskakují a vřískají radostí, ale při prohře se nejen zlobí a dostávají záchvaty vzteku, ale také se cítí natolik zraněny, že dokonce doopravdy pláčí. Je to znakem vysokého nasazení, které dospělí dokáží skrýt, ale děti ještě nikoliv.
 
Nechávat děti vyhrát?
Většinou babičky a dědečkové nechávají děti vyhrát, aby měly radost. Ale dlouhodobě to není dobré. Pro nejmenší děti můžeme pravidla zjednodušit, nějakou chybu přehlédnout nebo dovolit další hod kostkou. Ale pomalu je třeba učit děti dodržovat pravidla a s prohrou se vyrovnávat. Musí se naučit vybudovat si sebevědomí, naučit se soutěžit a nebýt úspěšný jen za cizí pomoci.
 
Týmová prohra je o hodně snazší
Aby malé dítě nebylo v prohře tak úplně samo, můžeme s ním vytvořit společný tým. Dítě si třeba s maminkou vytvoři svoji vlastní strategii proti ostatním a případná porážka je potom tolik nebolí. V podstatě je každá prohra věcí cviku a na rodičích je, aby dětem dovolili zlost ventilovat, ale zároveň ji rozptýlit.
 
Co důležitého pro život naučí děti hraní deskových her:
·         dodržování pravidel
·         kreativní a rychlé myšlení, koncentraci a úsudek
·         schopnost soustředění
·         sebeovládání
·         řešení problémů
·         přijímat zodpovědnost za svoje rozhodnutí

Pro děti má společná hra s rodiči velký a nedocenitelný význam. A nemyslí se tím pouze společné stavění lega nebo puzzle. Ještě něco je stejně důležité jako čtení nebo učení básniček. Odežeňte svoje děti od počítačových her, mnohem více jim prospěje, když si s nimi budete alespoň dvakrát týdně hrát deskové hry. Že se děti učí především hrou, to je známé, ale nejen to. Vy je můžete tímto způsobem připravit na školní výuku i mnohé životní situace.
 
Člověče, nezlob se!
Kdo by rád prohrával! Ovšem děti předškolního i školního věku, ty nesou prohru úplně nejhůře. Znamená to pro ně, že zklamaly na celé čáře a neuvědomují si, že příště třeba zase vyhrají. Když se stanou vítězi, vyskakují a vřískají radostí, ale při prohře se nejen zlobí a dostávají záchvaty vzteku, ale také se cítí natolik zraněny, že dokonce doopravdy pláčí. Je to znakem vysokého nasazení, které dospělí dokáží skrýt, ale děti ještě nikoliv.
 
Nechávat děti vyhrát?
Většinou babičky a dědečkové nechávají děti vyhrát, aby měly radost. Ale dlouhodobě to není dobré. Pro nejmenší děti můžeme pravidla zjednodušit, nějakou chybu přehlédnout nebo dovolit další hod kostkou. Ale pomalu je třeba učit děti dodržovat pravidla a s prohrou se vyrovnávat. Musí se naučit vybudovat si sebevědomí, naučit se soutěžit a nebýt úspěšný jen za cizí pomoci.
 
Týmová prohra je o hodně snazší
Aby malé dítě nebylo v prohře tak úplně samo, můžeme s ním vytvořit společný tým. Dítě si třeba s maminkou vytvoři svoji vlastní strategii proti ostatním a případná porážka je potom tolik nebolí. V podstatě je každá prohra věcí cviku a na rodičích je, aby dětem dovolili zlost ventilovat, ale zároveň ji rozptýlit.
 
Co důležitého pro život naučí děti hraní deskových her:
·         dodržování pravidel
·         kreativní a rychlé myšlení, koncentraci a úsudek
·         schopnost soustředění
·         sebeovládání
·         řešení problémů
·         přijímat zodpovědnost za svoje rozhodnutí

Pro děti má společná hra s rodiči velký a nedocenitelný význam. A nemyslí se tím pouze společné stavění lega nebo puzzle. Ještě něco je stejně důležité jako čtení nebo učení básniček. Odežeňte svoje děti od počítačových her, mnohem více jim prospěje, když si s nimi budete alespoň dvakrát týdně hrát deskové hry. Že se děti učí především hrou, to je známé, ale nejen to. Vy je můžete tímto způsobem připravit na školní výuku i mnohé životní situace.
 
Člověče, nezlob se!
Kdo by rád prohrával! Ovšem děti předškolního i školního věku, ty nesou prohru úplně nejhůře. Znamená to pro ně, že zklamaly na celé čáře a neuvědomují si, že příště třeba zase vyhrají. Když se stanou vítězi, vyskakují a vřískají radostí, ale při prohře se nejen zlobí a dostávají záchvaty vzteku, ale také se cítí natolik zraněny, že dokonce doopravdy pláčí. Je to znakem vysokého nasazení, které dospělí dokáží skrýt, ale děti ještě nikoliv.
 
Nechávat děti vyhrát?
Většinou babičky a dědečkové nechávají děti vyhrát, aby měly radost. Ale dlouhodobě to není dobré. Pro nejmenší děti můžeme pravidla zjednodušit, nějakou chybu přehlédnout nebo dovolit další hod kostkou. Ale pomalu je třeba učit děti dodržovat pravidla a s prohrou se vyrovnávat. Musí se naučit vybudovat si sebevědomí, naučit se soutěžit a nebýt úspěšný jen za cizí pomoci.
 
Týmová prohra je o hodně snazší
Aby malé dítě nebylo v prohře tak úplně samo, můžeme s ním vytvořit společný tým. Dítě si třeba s maminkou vytvoři svoji vlastní strategii proti ostatním a případná porážka je potom tolik nebolí. V podstatě je každá prohra věcí cviku a na rodičích je, aby dětem dovolili zlost ventilovat, ale zároveň ji rozptýlit.
 
Co důležitého pro život naučí děti hraní deskových her:
·         dodržování pravidel
·         kreativní a rychlé myšlení, koncentraci a úsudek
·         schopnost soustředění
·         sebeovládání
·         řešení problémů
·         přijímat zodpovědnost za svoje rozhodnutí

Pro děti má společná hra s rodiči velký a nedocenitelný význam. A nemyslí se tím pouze společné stavění lega nebo puzzle. Ještě něco je stejně důležité jako čtení nebo učení básniček. Odežeňte svoje děti od počítačových her, mnohem více jim prospěje, když si s nimi budete alespoň dvakrát týdně hrát deskové hry. Že se děti učí především hrou, to je známé, ale nejen to. Vy je můžete tímto způsobem připravit na školní výuku i mnohé životní situace.
 
Člověče, nezlob se!
Kdo by rád prohrával! Ovšem děti předškolního i školního věku, ty nesou prohru úplně nejhůře. Znamená to pro ně, že zklamaly na celé čáře a neuvědomují si, že příště třeba zase vyhrají. Když se stanou vítězi, vyskakují a vřískají radostí, ale při prohře se nejen zlobí a dostávají záchvaty vzteku, ale také se cítí natolik zraněny, že dokonce doopravdy pláčí. Je to znakem vysokého nasazení, které dospělí dokáží skrýt, ale děti ještě nikoliv.
 
Nechávat děti vyhrát?
Většinou babičky a dědečkové nechávají děti vyhrát, aby měly radost. Ale dlouhodobě to není dobré. Pro nejmenší děti můžeme pravidla zjednodušit, nějakou chybu přehlédnout nebo dovolit další hod kostkou. Ale pomalu je třeba učit děti dodržovat pravidla a s prohrou se vyrovnávat. Musí se naučit vybudovat si sebevědomí, naučit se soutěžit a nebýt úspěšný jen za cizí pomoci.
 
Týmová prohra je o hodně snazší
Aby malé dítě nebylo v prohře tak úplně samo, můžeme s ním vytvořit společný tým. Dítě si třeba s maminkou vytvoři svoji vlastní strategii proti ostatním a případná porážka je potom tolik nebolí. V podstatě je každá prohra věcí cviku a na rodičích je, aby dětem dovolili zlost ventilovat, ale zároveň ji rozptýlit.
 
Co důležitého pro život naučí děti hraní deskových her:
·         dodržování pravidel
·         kreativní a rychlé myšlení, koncentraci a úsudek
·         schopnost soustředění
·         sebeovládání
·         řešení problémů
·         přijímat zodpovědnost za svoje rozhodnutí

Pro děti má společná hra s rodiči velký a nedocenitelný význam. A nemyslí se tím pouze společné stavění lega nebo puzzle. Ještě něco je stejně důležité jako čtení nebo učení básniček. Odežeňte svoje děti od počítačových her, mnohem více jim prospěje, když si s nimi budete alespoň dvakrát týdně hrát deskové hry. Že se děti učí především hrou, to je známé, ale nejen to. Vy je můžete tímto způsobem připravit na školní výuku i mnohé životní situace.
 
Člověče, nezlob se!
Kdo by rád prohrával! Ovšem děti předškolního i školního věku, ty nesou prohru úplně nejhůře. Znamená to pro ně, že zklamaly na celé čáře a neuvědomují si, že příště třeba zase vyhrají. Když se stanou vítězi, vyskakují a vřískají radostí, ale při prohře se nejen zlobí a dostávají záchvaty vzteku, ale také se cítí natolik zraněny, že dokonce doopravdy pláčí. Je to znakem vysokého nasazení, které dospělí dokáží skrýt, ale děti ještě nikoliv.
 
Nechávat děti vyhrát?
Většinou babičky a dědečkové nechávají děti vyhrát, aby měly radost. Ale dlouhodobě to není dobré. Pro nejmenší děti můžeme pravidla zjednodušit, nějakou chybu přehlédnout nebo dovolit další hod kostkou. Ale pomalu je třeba učit děti dodržovat pravidla a s prohrou se vyrovnávat. Musí se naučit vybudovat si sebevědomí, naučit se soutěžit a nebýt úspěšný jen za cizí pomoci.
 
Týmová prohra je o hodně snazší
Aby malé dítě nebylo v prohře tak úplně samo, můžeme s ním vytvořit společný tým. Dítě si třeba s maminkou vytvoři svoji vlastní strategii proti ostatním a případná porážka je potom tolik nebolí. V podstatě je každá prohra věcí cviku a na rodičích je, aby dětem dovolili zlost ventilovat, ale zároveň ji rozptýlit.
 
Co důležitého pro život naučí děti hraní deskových her:
·         dodržování pravidel
·         kreativní a rychlé myšlení, koncentraci a úsudek
·         schopnost soustředění
·         sebeovládání
·         řešení problémů
·         přijímat zodpovědnost za svoje rozhodnutí

Pro děti má společná hra s rodiči velký a nedocenitelný význam. A nemyslí se tím pouze společné stavění lega nebo puzzle. Ještě něco je stejně důležité jako čtení nebo učení básniček. Odežeňte svoje děti od počítačových her, mnohem více jim prospěje, když si s nimi budete alespoň dvakrát týdně hrát deskové hry. Že se děti učí především hrou, to je známé, ale nejen to. Vy je můžete tímto způsobem připravit na školní výuku i mnohé životní situace.
 
Člověče, nezlob se!
Kdo by rád prohrával! Ovšem děti předškolního i školního věku, ty nesou prohru úplně nejhůře. Znamená to pro ně, že zklamaly na celé čáře a neuvědomují si, že příště třeba zase vyhrají. Když se stanou vítězi, vyskakují a vřískají radostí, ale při prohře se nejen zlobí a dostávají záchvaty vzteku, ale také se cítí natolik zraněny, že dokonce doopravdy pláčí. Je to znakem vysokého nasazení, které dospělí dokáží skrýt, ale děti ještě nikoliv.
 
Nechávat děti vyhrát?
Většinou babičky a dědečkové nechávají děti vyhrát, aby měly radost. Ale dlouhodobě to není dobré. Pro nejmenší děti můžeme pravidla zjednodušit, nějakou chybu přehlédnout nebo dovolit další hod kostkou. Ale pomalu je třeba učit děti dodržovat pravidla a s prohrou se vyrovnávat. Musí se naučit vybudovat si sebevědomí, naučit se soutěžit a nebýt úspěšný jen za cizí pomoci.
 
Týmová prohra je o hodně snazší
Aby malé dítě nebylo v prohře tak úplně samo, můžeme s ním vytvořit společný tým. Dítě si třeba s maminkou vytvoři svoji vlastní strategii proti ostatním a případná porážka je potom tolik nebolí. V podstatě je každá prohra věcí cviku a na rodičích je, aby dětem dovolili zlost ventilovat, ale zároveň ji rozptýlit.
 
Co důležitého pro život naučí děti hraní deskových her:
·         dodržování pravidel
·         kreativní a rychlé myšlení, koncentraci a úsudek
·         schopnost soustředění
·         sebeovládání
·         řešení problémů
·         přijímat zodpovědnost za svoje rozhodnutí

Strategie první: úhybný manévr
Jsou rodiče, co se výletům do obchodů s dětmi vyhýbají jako čert kříži. Ještě tak stavit se po výletě na hřiště na rychlý nákup v místní samoobsluze, kde se dá dítě uplatit příslibem zmrzliny, ale jinak…ne. Takže když je potřeba udělat velkou týdenní zásobu, pořídit novou postel nebo vybrat oblečení na pohovor, tak se péče o potomka deleguje na toho druhého z páru, povolají se prarodiče nebo ochotní kamarádi, v krajním případě pomůže chůva, starší sourozenec nebo i dětský koutek na místě. Tento přístup je asi nejsnazší, ale vyžaduje spoustu plánování a navíc, opravdu chceme dítě vyloučit z jedné části rodinného života?

Strategie druhá: plán
Pokud s potomkem vyrazíte do obchodu, chce to plán, zejména tam, kde máte v plánu prodejen více. Většinou se vyplatí začít tam, kde jsou na případné excesy nejméně připraveni. Hračkářství nebo samoobsluha snesou případné ječící dítě asi spíše než obchod s módou nebo pošta. Pokud budete mít štěstí, projdete krizová místa, zatímco narušitel bude spát. To, že je dobré chodit v ty méně exponované časy, je asi jasné každému. Mnoho rodičů také radí zařadit do programu jakési oddechové body, třeba návštěvu stánku se zmrzlinou, houpaček nebo něčeho takového. Připravit si můžete i jednoduchou hru, kde budete spolu s dítětem „hledat“ běžné denní předměty, jako třeba červené auto, žlutou košili nebo obrázek delfína.

Strategie třetí: úplatky
A nemusí to být nutně jídlo, spíše něco, na co se malý člověk bude moci těšit: kino, bazén nebo oblíbená pohádka hned, jak se vrátíte domů. Pokud bude vědět, že z jeho pohledu nekonečné courání venku má někde konec, a že ten konec bude příjemný, bude to rozhodně snesitelnější myšlenka. Kromě toho, dobrá vzpomínka bude znamenat i to, že oznámení „jdeme na nákup“ nebude kvitováno řevem. Nezapomeňte něco vymyslet také pro sebe, zasloužíte si to.

Strategie první: úhybný manévr
Jsou rodiče, co se výletům do obchodů s dětmi vyhýbají jako čert kříži. Ještě tak stavit se po výletě na hřiště na rychlý nákup v místní samoobsluze, kde se dá dítě uplatit příslibem zmrzliny, ale jinak…ne. Takže když je potřeba udělat velkou týdenní zásobu, pořídit novou postel nebo vybrat oblečení na pohovor, tak se péče o potomka deleguje na toho druhého z páru, povolají se prarodiče nebo ochotní kamarádi, v krajním případě pomůže chůva, starší sourozenec nebo i dětský koutek na místě. Tento přístup je asi nejsnazší, ale vyžaduje spoustu plánování a navíc, opravdu chceme dítě vyloučit z jedné části rodinného života?

Strategie druhá: plán
Pokud s potomkem vyrazíte do obchodu, chce to plán, zejména tam, kde máte v plánu prodejen více. Většinou se vyplatí začít tam, kde jsou na případné excesy nejméně připraveni. Hračkářství nebo samoobsluha snesou případné ječící dítě asi spíše než obchod s módou nebo pošta. Pokud budete mít štěstí, projdete krizová místa, zatímco narušitel bude spát. To, že je dobré chodit v ty méně exponované časy, je asi jasné každému. Mnoho rodičů také radí zařadit do programu jakési oddechové body, třeba návštěvu stánku se zmrzlinou, houpaček nebo něčeho takového. Připravit si můžete i jednoduchou hru, kde budete spolu s dítětem „hledat“ běžné denní předměty, jako třeba červené auto, žlutou košili nebo obrázek delfína.

Strategie třetí: úplatky
A nemusí to být nutně jídlo, spíše něco, na co se malý člověk bude moci těšit: kino, bazén nebo oblíbená pohádka hned, jak se vrátíte domů. Pokud bude vědět, že z jeho pohledu nekonečné courání venku má někde konec, a že ten konec bude příjemný, bude to rozhodně snesitelnější myšlenka. Kromě toho, dobrá vzpomínka bude znamenat i to, že oznámení „jdeme na nákup“ nebude kvitováno řevem. Nezapomeňte něco vymyslet také pro sebe, zasloužíte si to.

Strategie první: úhybný manévr
Jsou rodiče, co se výletům do obchodů s dětmi vyhýbají jako čert kříži. Ještě tak stavit se po výletě na hřiště na rychlý nákup v místní samoobsluze, kde se dá dítě uplatit příslibem zmrzliny, ale jinak…ne. Takže když je potřeba udělat velkou týdenní zásobu, pořídit novou postel nebo vybrat oblečení na pohovor, tak se péče o potomka deleguje na toho druhého z páru, povolají se prarodiče nebo ochotní kamarádi, v krajním případě pomůže chůva, starší sourozenec nebo i dětský koutek na místě. Tento přístup je asi nejsnazší, ale vyžaduje spoustu plánování a navíc, opravdu chceme dítě vyloučit z jedné části rodinného života?

Strategie druhá: plán
Pokud s potomkem vyrazíte do obchodu, chce to plán, zejména tam, kde máte v plánu prodejen více. Většinou se vyplatí začít tam, kde jsou na případné excesy nejméně připraveni. Hračkářství nebo samoobsluha snesou případné ječící dítě asi spíše než obchod s módou nebo pošta. Pokud budete mít štěstí, projdete krizová místa, zatímco narušitel bude spát. To, že je dobré chodit v ty méně exponované časy, je asi jasné každému. Mnoho rodičů také radí zařadit do programu jakési oddechové body, třeba návštěvu stánku se zmrzlinou, houpaček nebo něčeho takového. Připravit si můžete i jednoduchou hru, kde budete spolu s dítětem „hledat“ běžné denní předměty, jako třeba červené auto, žlutou košili nebo obrázek delfína.

Strategie třetí: úplatky
A nemusí to být nutně jídlo, spíše něco, na co se malý člověk bude moci těšit: kino, bazén nebo oblíbená pohádka hned, jak se vrátíte domů. Pokud bude vědět, že z jeho pohledu nekonečné courání venku má někde konec, a že ten konec bude příjemný, bude to rozhodně snesitelnější myšlenka. Kromě toho, dobrá vzpomínka bude znamenat i to, že oznámení „jdeme na nákup“ nebude kvitováno řevem. Nezapomeňte něco vymyslet také pro sebe, zasloužíte si to.

Strategie první: úhybný manévr
Jsou rodiče, co se výletům do obchodů s dětmi vyhýbají jako čert kříži. Ještě tak stavit se po výletě na hřiště na rychlý nákup v místní samoobsluze, kde se dá dítě uplatit příslibem zmrzliny, ale jinak…ne. Takže když je potřeba udělat velkou týdenní zásobu, pořídit novou postel nebo vybrat oblečení na pohovor, tak se péče o potomka deleguje na toho druhého z páru, povolají se prarodiče nebo ochotní kamarádi, v krajním případě pomůže chůva, starší sourozenec nebo i dětský koutek na místě. Tento přístup je asi nejsnazší, ale vyžaduje spoustu plánování a navíc, opravdu chceme dítě vyloučit z jedné části rodinného života?

Strategie druhá: plán
Pokud s potomkem vyrazíte do obchodu, chce to plán, zejména tam, kde máte v plánu prodejen více. Většinou se vyplatí začít tam, kde jsou na případné excesy nejméně připraveni. Hračkářství nebo samoobsluha snesou případné ječící dítě asi spíše než obchod s módou nebo pošta. Pokud budete mít štěstí, projdete krizová místa, zatímco narušitel bude spát. To, že je dobré chodit v ty méně exponované časy, je asi jasné každému. Mnoho rodičů také radí zařadit do programu jakési oddechové body, třeba návštěvu stánku se zmrzlinou, houpaček nebo něčeho takového. Připravit si můžete i jednoduchou hru, kde budete spolu s dítětem „hledat“ běžné denní předměty, jako třeba červené auto, žlutou košili nebo obrázek delfína.

Strategie třetí: úplatky
A nemusí to být nutně jídlo, spíše něco, na co se malý člověk bude moci těšit: kino, bazén nebo oblíbená pohádka hned, jak se vrátíte domů. Pokud bude vědět, že z jeho pohledu nekonečné courání venku má někde konec, a že ten konec bude příjemný, bude to rozhodně snesitelnější myšlenka. Kromě toho, dobrá vzpomínka bude znamenat i to, že oznámení „jdeme na nákup“ nebude kvitováno řevem. Nezapomeňte něco vymyslet také pro sebe, zasloužíte si to.